Obsah stránky
Z historie pivovarnictví v Želené Rudě
Co se týká historie eisensteinského pivovarnictví, je třeba nejdříve odpovědět na základní otázku, zda v Železné Rudě (Böhmisch Eisenstein) existovaly pivovary dva nebo jen jeden. Některé publikace totiž vzpomínají jednak pivovar panský – statkový, jednak pivovar měšťanský.
Domnívám se, že zde byl vždy pivovar jediný, původně panský, později měšťanský.
Na některých starých pivních táccích pocházejících z měšťanského pivovaru je uváděn letopočet 1787 jako rok jeho založení. V tomto roce však rudští měšťané pivovar ještě rozhodně neprovozovali, ať už jako jeho majitelé či nájemci. Nabízí se toto vysvětlení. Roku 1786 zdědil Johann Nepomuk Hafenbrädl panství Böhmisch Eisenstein a je možné, že nechal postavit nový pivovar (eventuelně zrekonstruovat ten stávající), aby plně vyhovoval požadavkům stále se rozvíjejícího městysu a jeho okolí. Tento pivovar opravdu mohl být právě rok poté uveden do provozu. Byl to stále panský pivovar, který poté ve 2. pol. 19. stol. Hohenzollernové prodali. Jako jiné eventuální vysvětlení se nabízí možnost, že právě roku 1787 mohla být činnost pivovaru po určité přestávce znovuobnovena. V oblastním archivu se dokonce dochovalo několik původních smluv, z nichž ta nejstarší byla uzavřena v roce 1842 mezi Františkem Xaverem rytířem z Hafenbrädelu a Václavem Schacherlem, sládkem z Kanic. Podle ní mu vrchnost pronajímá jí náležející pivovar ve městě Železná Ruda a palírnu kořalky na dobu šesti po sobě jdoucích let od 29.9.1842 do 28.9.1848 za roční nájemné ve výši 2.000 zlatých. Roku 1840 se udává kapacita varny 9 sudů a 1 vědro.
Dalším doložitelným nájemcem panského pivovaru byl sládek Josef Pauli. Ten přichází do pivovaru v době, kdy velkostatek koupil za 250.000 zlatých Karel kníže z Hohenzollern-Sigmaringen. Jednotlivé nájemní smlouvy byly uzavřeny na období 1853-1859, 1859-1865 a 1865-1866. Na té třetí je jako spolunájemce uvedena i Sibilla Pauli, manželka sládka Josefa Pauliho. Roční nájemné například ve smlouvě na období 1859-1865 bylo stanoveno ve výši 1.312 zlatých a 30 krejcarů rakouské měny s tím, že splátky se uskuteční ve čtvrtletních termínech. Josef Pauli zemřel někdy v letech 1866-1867, neboť v roce 1867 se u jména jeho manželky Sibylou již uvádí přístavek „vdova po bývalém sládkovi a nájemci železnorudského pivovaru“. V pivovarské knize sice figuruje jméno Josefa Pauliho ještě v roce 1870, ale to už se samozřejmě jednalo o Josefa Pauliho mladšího, jejich syna, pozdějšího nájemce či spolunájemce dalších pivovarů, mimo jiné v Loučové, Kašperských Horách a Prášilech. Od 30.1.1869 pracuje Josef Pauli mladší v Železné Rudě i jako pošmistr, od 7.11.1870 ho v této funkci vystřídala Sibilla Pauli.
Zdá se, že někdy na přelomu 60. a 70. let 19. století se Hohenzollernové začínají zabývat myšlenkou prodeje pivovaru. Toto období je dost nejasné a navíc se z něho nedochovalo mnoho archiválií. Nicméně některé listiny z let 1866 a 1867 se prodeje pivovaru nepřímo dotýkají. Například listina zemského soudu v Praze z 26.1.1867 uvádí seznam osob, které by byly v případě prodeje pivovaru oprávněny vyslovit svůj souhlas, aby prodej nabyl právní moci. Následně jsou vyjmenováni plnoletí příslušníci knížecího hohenzollernského rodu. Bohužel příslušné dokumenty o eventuálním vlastním prodeji se nepodařilo dohledat. Jelikož je však již v roce 1873 v Bernatově „Schematismu pivovarů v Čechách“ uváděn jako držitel pivovaru jistý Matyáš Altmann, můžeme se domnívat, že to byl právě on, kdo ho v této době od Hohenzollernů koupil. Pivovar byl začátkem 70. let již ve vlastní správě a jeho roční výstav činil 2 808 věder piva. Šumavan z roku 1876 přináší zprávu o požáru pivovaru jistého pana Mottla v Eisensteinu. Tuto informaci se však nepodařilo blíže vyhodnotit. Je třeba podotknout, že vrchnost v té době provozovala pivovar i v sousední Bavorské Rudě, takže není jasné, o jaký pivovar se jednalo. Jak už bylo řečeno, období let 1870-1895 je zahaleno mnoha nezodpovězenými otázkami, a tak na tomto místě uvádím jen chronologický výčet několika zachycených informací.
Datum 16.1.1876 nese smlouva Eleonory Altmann a Konráda Altmann na pivovar č. p. 45. Kvas z roku 1885 uvádí výstav pivovaru, který ve varném období 1884/85 činí 2 938 hl. Posel ze Sušice o rok později přináší zprávu, že u c. k. krajského obchodního soudu v Písku byla zapsána firma „Matěj Altmann – sládek v městysy Eisensteinu“. V 80. letech se jako zdejší nájemce vzpomíná jistý Josef Oberhofer. V seznamu živností z roku 1889/90 pak figuruje v souvislosti s pivovarem firma „Eleonora Oberhofer – Markt Eisenstein“. V okresním archivu v Klatovech nalezneme listinu z roku 1885 týkající se voleb do městského zastupitelstva, na níž je uveden Konrád Altmann – sládek. Jiná listina z 16.4.1895 se týká odhadu pivovaru patřícího Konrádu a Eleonoře Altmann. Tento odhad mohl být vyhotoven proto, že v roce 1895 pivovar koupila obec Železná Ruda a dala do pronájmu právě Konrádu Altmanovi. Pokud se týká tak často vzpomínaného jména Altmann, domnívám se, že Matyáš (Matěj) Altmann, původní držitel pivovaru, měl syna Konráda a dceru Eleonoru (později provdanou Oberhoferovou), na něž posléze převedl držení pivovaru.
V roce 1898 byl pivovar přeměněn na strojní. O dva roky později, kdy už je podle Pivovarských listů pivovar majetkem obce, zde jako sládek pracuje František Herforth. Ten v roce 1901 odešel do pivovaru v Touškově. Podle údajů uveřejněných v pivovarských kalendářích z počátku století byl následně pivovar opětovně v nájmu sládka Konráda Altmana, který zde v tomto období vařil okolo 4 000 hl piva ročně. Jako nájemce je zde uváděn až do roku 1906. Poté obec svůj pivovar trvale pronajala desetičlenné společnosti s ručením omezeným – „Měšťanský pivovar v Železné Rudě, zaps. společnost s.r.o.“. Jejím předsedou byl do roku 1934 Ondřej Löffelmann, ředitel zdejší měšťanské školy, po něm pak Konrad Sperl. Členové byli vesměs Němci. Od roku 1907 je jako nový sládek uváděn Ladislav Brunner (1865-1926), který do roku 1901 působil v nedaleké Hojsově Stráži. V Železné Rudě pracoval do roku 1915, kdy odešel do pivovaru v Dírné. Za jeho „sládkování“ se pohybovaly roční výstavy piva mezi 6-8 tisíci hl. Jako podstarší se v letech 1912-1915 vzpomíná Josef Kalista. Na počátku 20. stol. se zde vařil mimo jiné i speciální kozel – Bockbier.
Nástupcem Ladislava Brunnera se stal na období let 1915-1918 sládek Jan Stockenreiter. Vlivem válečných událostí výroba piva výrazně poklesla. Po válce se do Železné Rudy vrací sládek František Herforth, který během války vařil pivo v Prášilech. V roce 1922 ho vystřídal sládek Vilém Rudolf Gradl, další velmi zajímavá postava rudského pivovarnictví. Tento absolvent technické univerzity v Mnichově, redaktor časopisu Brautechnische Rundschau, vystavěl posléze v Železné Rudě hotel „Berghotel Gradl“ č. p. 299, jehož byl od r. 1931 majitelem společně se svou ženou Emmou, rozenou Seidlovou, dcerou místního obchodníka. Současně se stavbou svého hotelu zde dokončil i stavbu malého pivovárku a díky výborné vodě zde vařil i chutné a všeobecně uznávané pivo. Tento minipivovar měl čistě místní význam a pravděpodobně vařil jen pro potřeby hotelu. Není zmiňován v žádném pivovarském kalendáři či statistickém výkazu.
Po Vilému R. Gradlovi byl v rudském měšťanském pivovaře od roku 1935 sládkem Antonín Hasenkopf, v roce 1934 uváděný jako místní podsládek. Ten zde pracuje i během válečných let. Ve 30. letech pivovar vyráběl už jen výčepní pivo a například v roce 1934 se řadil objemem své výroby k pivovarům menšího středu (201. místo z 327 pivovarů činných v tomto roce v Čechách). Po skončení 2. světové války přešel v roce 1945 pivovar do národní správy a jako jeho správce byl dosazen Josef Drexler, bývalý úředník Plzeňských akciových pivovarů. V červnu 1945 pracovalo v pivovaře 18 dělníků, v listopadu téhož roku po odsunu německých zaměstnanců už jen devět. Dne 13.5.1946 vystřídal Josef Drexlera výměrem Okresního národního výboru v Klatovech Jaroslav Touš. Od roku 1948 byl pivovar majetkem Fondu národní obnovy. Jako sládek zde od r. 1945 pracuje Josef Nový a od r. 1953 Jan Raděj. Ten poté přešel do pivovaru v Bělé nad Radbuzou a v rudském pivovaře byla spojena funkce sládka a vedoucího provozovny. Tímto vedoucím provozovny byl v letech 1949-1954 Jaroslav Touš, po něm pak do roku 1957 Karel Jeřábek, dosud vedoucí v Bělé nad Radbuzou. Posledním vedoucím byl až do roku 1962 Jiří Plevka, poté se stal ředitelem pivovaru v Chodové Plané. Vyhláškou č. 2384/49 ze 7.10.1949 byl železnorudský pivovar začleněn do národního podniku Západočeské pivovary v Plzni (později ve Staňkově) s platností od 1.1.1949. Skutečné začlenění bylo provedeno ještě o rok později k 1.1.1950. V letech 1953-1954 byl pivovar přechodně součástí národního podniku Chodské pivovary v Domažlicích. Poté do roku 1958 patřil opět k národnímu podniku Západočeské pivovary. Dne 1.4.1958 přešel s celým podnikem pod národní podnik Plzeňské pivovary v Plzni.
V poválečné době vyráběl pivovar 7 o a 10 o světlé pivo, přičemž 10 o pivo tvořilo asi 80% celkové produkce. Podíl lahvového piva na celkovém výstavu představoval v roce 1961 47%. Strojně technické zařízení pivovaru však bylo značně zastaralé a opotřebované, například stará jednoduchá várenská souprava sem byla převezena a instalována ze zrušeného pivovaru v Tachově. Zastaralé bylo také zařízení ke chlazení mladiny, ve spilce, v ležákovém sklepě, v sudovně, požahovně i ve stáčírně sudů a lahví. Proto bylo počátkem roku 1962 rozhodnuto výrobu piva v Železné Rudě zastavit. K tomu definitivně došlo dne 10.9.1962. Zásobování odběratelů převzaly pivovary v Plzni a v Koutě na Šumavě. V posledním roce své aktivní existence měl pivovar 15 zaměstnanců, z toho 13 dělníků. Část objektů byla adaptována na rekreační středisko pro zaměstnance Plzeňských pivovarů.
Ukázka z knihy Pošumavské pivovary
Autor: Mgr.Tomáš Cihlář